^nahoru

foto1 foto2 foto3 foto4 foto5


Hasiči Dubí

Hasiči Dubí

Hasiči Dubí

Hasiči Dubí

Hasiči Dubí

 

 

 

Před dávnými věky, asi před 5 miliardami let, vířil neobyčejnou rychlostí ko­lem slunce žhavý mrak hvězdného prachu - pramlhovina, z níž se odstředivou silou oddělovaly prstence - příští planety, mezi nimi i naše země. Po jejím ochladnutí se její povrch pokryl vodami. Země přitom zachycovala asi miliardtinu slunečního zá­ření, a to stačilo, aby ve vodě před 3,5 miliardami let mohl vzniknout život. Je tedy oheň a voda jeho základem a hlavním činitelem při vzniku všeho ostatního. Jimi se život udržuje, ale může i jimi zanikat, je-li jich přemíra. Proto je člověk od pradáv­na uctíval a současně se jejich přílišného množství strachoval. Ve své bázlivé bez­moci si je představoval jako božské bytosti, které je možno ovlivňovat prosbami a dary a proto se k nim modlil a přinášel jim oběti jako díky, nebo na usmíření jejich hněvu. Ale stejně špatný jako nadbytek ohně je i jeho nedostatek. Nepomohly modlitby za zapalující blesk, ale člověku se podařilo rozdělat oheň třením a kře­sáním. Uchováván byl na ohništi, které bylo posvátným středem rodiny, kmene a později i státu. Například ve starém Římě bylo posvátným krbem ohniště chrámu bohyně Vesty, na němž udržovaly oheň vestálky, sbor 6-ti kněžek, které mimo jiné na něm připravovaly pokrm z nové úrody pro náboženské obřady. Vesta byla bo­hyně domácího krbu, představa božské síly uvnitř planoucího ohně, jehož neustálé trvání symbolizovalo věčnou existenci státu. Vyhasnutí Vestina krbu bylo považo­váno za zlé znamení - předzvěst katastrofy. V rodině nevěstina matka přenášela oheň do nové domácnosti. Oheň býval také používán jako bojový prostředek - byl vrhán plamenometem na nepřátelské lodě. Vrhače plamenů byly známy už v 5. století před Kristem.
 
V antickém Řecku byl bohem ohně Héfaistos. Byl to také dovedný kovář. V Athénách mu byl zasvěcen chrám, kde byl uctíván jako ochránce athénských ře­meslníků a jeho hlavni svátek byl slaven během s pochodněmi. A léta plynula a plynou... Dnes už nevzýváme boha ohně, ale oheň pro nás zůstal symbolem život­nosti, bujarosti, nadšení, zápalu, vášně: „žár v oku; oheň v těle, žilách; tváře mu hoří; pracuje nebo sportuje se zápalem..." atd.
Voda je druhý základ života a hlavní činitel, který ho neustále ovlivňuje. Je to vlastně tekutý nerost, sloučenina vodíku s kyslíkem. Na rozdíl od praváku je na zemském povrchu rozdělena velice nerovnoměrné: máme oceány, pásma pouští, močály... Potřeba vody pro život si v naší moderní společnosti vyžádala vznik řady vědních a technických oborii, např. hydrauliky, hydrobiologie, chemická technolo­gie vody, vodní stavitelství, vodní dopravy, vodárenství, stokováni, lázeňství... I naši předkové si samozřejmě uvědomovali závislost života na vodě. Proto měli Řekové boha moří Poseidona a Římané Neptuna. V řecké a římské mytologii měla i každá řeka svého boha, který sídlil bud' v hlubinách říčního koryta, nebo v jeskyni poblíž jejího pramene. V Egyptě byl ctěn Nil jako jeden z hlavních bohů a dárce veškeré úrody, jemuž byla přičítána i plodivá síla. Až dodnes se udrželo v lidském povědomí „roste jako z vody".
 
Pradávné uctívání živlů můžeme sledovat i během dalších lidských dějin. Ve středověku např. píše sv. František z Assisi (1182-1276) „Píseň tvorstva", v níž vzdává čest a slávu jeho Stvořiteli všemi stvořeními především bratrem Sluncem, jenž přináší den, skrze bratra Vítr, vzduch, mraky a všechna počasí, která umožňují život, skrze sestru Vodu, která je tak užitečná, dobrá, pokorná a čistá, skrze bratra Oheň, který je krásný, radostný, mohutný a silný. Zbožšťování a kult živlů se udržovaly na venkově až do minulého století. Byla tam pořádána procesí k sochám světců - patronů živlů, aby se k nim modlila za vláhu v době sucha. Různé lidové zvyky měly lidem udržet přízeň živlů: např. v Babičce od Boženy Němcové čteme: „na Štědrý den po večeři vzala ode všeho, co k večeři bylo, po kousku, polovičku hodila do potoka, polovici zahrabala do sadu pod strom, aby voda čistá a zdráva zůstala a země úrodná byla, všecky pak drobky sesbírajic hodila ohni, aby neško­dil".