^nahoru

foto1 foto2 foto3 foto4 foto5


Hasiči Dubí

Hasiči Dubí

Hasiči Dubí

Hasiči Dubí

Hasiči Dubí


 
 
Současně s kultem živlů si člověk začínal uvědomovat, že nestačí prosby k bohům živlů a jejich patronů, ale že je nutné a možné bránit se tomu, čemu vděčí­me za život, je-li toho příliš. Tak možná vzniklo úsloví „Pomož si a Bůh ti pomů­že". Docházelo k tomu samozřejmě nejdřív v městech, kde byly podmínky k orga­nizování této ochrany, protože jednotlivec je bezbranný a bezmocný. Začalo vzni­kat požámictvf, hasičství. Začala se vyvíjet požární technika, promýšlet technická i organizační opatření proti vzniku požárů - prevence a k jeho hašení - opatření re­presivní'. První informace o tom jsou z konce 2. století před Kristem. V Římě boháč Marcus Lcinius Crassus založil ze svých otroků stálý požární sbor, císař Augustus (63 let před Kristem až 14 let po Kristu) utvořil organizovaný útvar z otroků pro­puštěných. Z dochovaných nápisů známe dokonce jména jejich velitelů. Strážci - vidilové byli vybaveni džbery, krumpáči a sekyrami. (Vidilium Cohortes jsou sbory hasičů). V Římě bylo rozmístěno na 700 nádrží s vodou. Známé již bylo pístové čerpadlo na obouramenné páce v dřevěné nádrži, do které se voda donášela. Za vynálezce požární stříkačky je pokládán řecký mechanik Heron z Alexandrie. Ve středověku vykonávali úlohu strážní služby ve dne hlásní na věžích, v noci ponoc- ní. Zpozorovaný oheň se ohlašoval trubkou nebo zvonem. Majitel domu musel mít požární háky, žebříky a v kožených včdrech zásobu vody. K hašení se museli do­stavit všichni schopní občané, především všichni řemeslníci: pokrývači, tesaři, zedníci, zámečníci, kominíci, kováři a klempíři. Žebříky a háky dopravovali k ohni řezníci, pekaři, truhláři a kováři, kožená vědra krejčí, džberové stříkačky měli na starost obuvníci, dopravovali a obsluhovali je zvonaři, mědikovci, puškaři a hodi­náři. Na veřejný pořádek dohlíželi soukeníci, přičemž ranhojič byl doma připraven ošetřovat raněné. Později začaly vznikat" hasičské cechy". V té době zaujala sta­novisko k hasičstvl i církev tím, že určila za ochránce (patrona) proti ohni a vodě sv. Floriana. Tento světec umučený r. 304, původně římský důstojník a správce provincie Norioum (v dnešním Rakousku) se stal jako tajný křesťan obětí tehdejší­ho pronásledování (za císaře Diokleciána). Po nepředstavitelném mučení byl nako­nec s těžkým kamenem na krku shozen do řeky Enže. Legenda dále říká, že jeho tělo zachycené na vyčnívající skále bylo křesťany pohřbeno. Na tomto místě ná­božní docházeli vyslyšení svých modliteb a z vděčnosti tam zbudovali svatyňku a později klášter (nedaleko Lince). Ostatky sv. Floriana byly po letech převezeny do Říma, r. 1183 na žádost polského krále Kazimíra do Krakowa a jeho kult se roz­šířil kromě Rakouska i v Čechách. Dle starého podání byl jím kdysi místní uhlíř zachráněn před ohněm a to prý dalo podnět k jeho uctívání, jakožto patrona proti ohni, a že zemřel mučednickou smrtí ve vodě, tedy i proti vodě. Jeho atributem je nádoba s vodou, kterou hasí hořící dům a proto se stal patronem hasičů. Kromě to­ho je i patroilcm zedníků a kominíků.
 
V novověku doznal vývoj hasičství značného pokroku: augsburský zlatník Anton Platner sestrojil v r. 1581 požární stříkačku, francouzský učenec Papin zís­kal  r.1663 patent na parní pumpu, hadici ke stříkačkám vynalezl v r. 1672 Jan van der Heiden z Amsterodamu. (V Krupce se datuje výroba požárních hadic od r. 1765.) Zlepšilo se mznými výnosy i odměňování: podle řádu z r. 1588 byla řeme­slníkovi, kteiý při práci u ohně zameškal svoje zaměstnání, vyplacena výše jeho ušlého zisku; od r. 1611 obdržel 3 míšeňské kopy ten, kdo přivezl první sud s vodou; podle řádu císaře Josefa II. dostal jednu zlatku ten, kdo první oznámil oheň a dále dostávali odměnu kominík, majitel koní, kdo první přivezl stříkačku atd., každý podle svého přispění. Mladým (tovaryšům) mohlo být uděleno měšťanské právo, kdyby se chtěli v městě usadit. Za Marie Terezie vyšel dokument o ochraně před ohněm - „Řád hašení ohňů pro města zemská, městečka a dědiny markrabství moravského". Pro Čechy platil od 22.9.1755 a byl vystřídán patentem Josefa II. z r. 1785. Rozvoji hasičství napomohly i zákony z r. 1876 a 1882, kterými bylo obcím uloženo zakládat hasičské sbory a pojišťovnám byla stanovena povinnost přispívat na hasičské účely. „Řád požární policie pro království české" byl vydán 25.5.1876 a mimo jiné nařizoval ustavení hasičského sboni i v každé uzavřené osadě, která měla alespoň 50 čísel. V té době byl hasičský sbor většinou jediným spolkem v obci.